Z jednoho výletu do Bezděkovského mlýna se zrodil příběh, který stojí za sdílení. Inspirace na články a rozhovory často přichází nečekaně. Někdy je napíše sám život – tak jako tenkrát, když jsem se s dcerkou ubytovala v Bezděkovském mlýně během našeho výletu.
Ten večer pršelo a já z okna sledovala, jak rodina i v tom nečase pracuje na poli, se zvířaty, navzájem si pomáhá, nikdo se neulejvá – naopak je vidět souhra a oddanost tomu, co dělají. Jiný svět, pomyslela jsem si. Svět, který si ti z nás, kdo trávíme pracovní dny u počítače, jen těžko dovedeme představit. Velká dřina, ale zároveň neuvěřitelná láska k místu, k přírodě, ke zvířatům i k sobě navzájem.
Rozhodla jsem se oslovit paní majitelku, která nás na mlýně ubytovala, jestli by se s námi – čtenáři pracovního portálu – podělila o to, jaké to opravdu je: žít a pracovat na statku.
Z tohoto srdečného setkání vznikl rozhovor, který přináší pohled na život, kde se tvrdá práce mísí s pokorou, humor s únavou, a nic nepřebije lásku k rodině, přírodě a smysluplnosti každého dne.
Přeji vám, ať při čtení ucítíte aspoň kousek té atmosféry, která na mlýně zůstává i dlouho poté, co odjedete.
Co Vás přivedlo k provozování statku a ubytování na Bezděkovském mlýně?
Ve mlýně bydlím od narození a mám to tady moc ráda. Mí předci byli samí mlynáři. Když probíhaly restituce, babička chtěla, aby rodiče vzali pole zpět z JZD. Výměra byla 35 ha orné půdy a 5 ha luk. Mamka kvůli restitucím přišla o práci, taťka si odkoupil náklaďák a začal podnikat. Pole brali jako odpočinek, zvířata tehdy nechtěli.
Když taťka ve svých jen 47 letech zemřel, mamka zůstala sama s námi třemi dcerami. Já jsem nejstarší, chodila jsem tehdy se svým budoucím manželem Petrem – znali jsme se ze Střední zemědělské škole v Jihlavě. Byli jsme spolužáci a já s úsměvem říkám, že v prváku jsem nechápala, co to je za "uřvanýho" kluka (je pořád velice hlasitý, ale srdečný a někdy nebezpečně upřímný :-) a ve čtvrťáku si ho začala vodit domů :-D.
V době,kdy taťka zemřel, byl Peťa na vojně, ale podařilo se nám ho uvolnit na žně. Bylo nám 20 let a on do toho spadl, ani nevěděl jak. A protože jsme to nechtěli vzdát, tak jsme pokračovali dál. Postupně přibývala pole a rozšířili jsme se nejprve o chov masných ovcí a pak postupně přešli k masnému skotu.
Ubytování provozujeme teprve 5 let. Převzala jsem úvěr po nejmladší sestře, která se odstěhovala. Byla škoda nechat prostory prázdné – tak vznikl nápad začít s ubytováním a zároveň ukázat lidem běžný den na statku se vším, co k tomu patří.
Bylo pro Vás rozhodnutí žít na statku vždy přirozené, nebo jste zvažovali i jinou cestu?
Nechtěla jsem bydlet nikde jinde – a naštěstí manžel to měl stejně. Měl to tu rád, i když nepochází ze zemědělské rodiny.
Jak vypadá Váš typický den na statku? Máte na statku čas vůbec někdy "vypnout"?
Manžel má na starosti nejen každodenní krmení a péči o zvířata, ale stará se také o pole, je traktorista i opravář zároveň. Zkrátka řeší chod celého hospodářství. Takhle stručně napsané to vypadá jako hračka, ale práce je to nekonečná. Dělá ji moc rád. Vážím si ho za to, jaký je a co všechno už dokázal. Po smrti mého taťky se postavil ke všemu ve svém věku statečně, i když to nebylo vůbec jednoduché.
Je také nadšený dobrovolný hasič u nás v Rohozné. S Verčou spolu hasili i naše pole při požáru řádku slámy před dvěma lety.
Naše nejstarší dcera Verča manželovi hodně pomáhá, když zrovna není ve škole a dokáže ho všude zastat. Studuje na Mendelově univerzitě v Brně, právě úspěšně ukončila 4. ročník. Loni získala titul Bc. a psala bakalářskou práci na téma Porovnání parametrů masné užitkovosti jatečných býků plemene Aberdeen Angus a jejich kříženců. Studijním materiálem jí byla praxe u nás a bourací listy z porážek našich býků.
Verča je také velmi šikovná v polních pracech. Nebojí se jezdit jakýmkoliv traktorem, vyzkoušet práci s řezačkou nebo s kombajnem. Na střední zemědělské škole dokonce vyhrála první místo v Krajské orbě v dívkách a byla sedmá z celkového počtu 22 zúčastněných kluků i holek.
Druhorozený syn Zdenda má rád práci na poli a také nám hodně pomáhá. Vyučil se opravářem zemědělských strojů a vozil se v traktorech od mala. Letos nám už třetím rokem odjel na žňovou sezonu na zkušenou do Francie. Tenkrát se nám v emailu objevila nabídka od Asociace soukromých zemědělců, že paní pocházející z Čech a provdaná na farmě ve Francii shání brigádníky na výměru 750 ha. Nejdřív jsme se s manželem rozhodovali, jestli to Zdendovi vůbec řekneme, protože nám ujede v sezóně senáží, sen a žní. Ale pak jsme si říkali, že je mladý a chce poznávat jiné možnosti, tak ať jede a nabídku mu ukázali, ať se rozhodne. Hned toho využil, vše si sám vyřídil a teď už nám každý rok s úsměvem hlásí, že zase pojede a jak se těší :-D.
Třetí rozený je Peťa, který říká, že zemědělcem být nechce, protože nemá čas na rodinu a dovolené. Zatím má na to takový vzdorovitý pohled patnáctiletého puberťáka, ale vztah k zemědělství se u něj začíná už také projevovat, i když se tomu dost brání :-D.
Plně si uvědomuje zodpovědnost ke zvířatům a pomoc při polních pracech ho začíná bavit. Letos v zimě nás mile překvapil. Jako jediný nelehl v horečkách při chřipce, a tak na něj zbyla veškerá starost o krmení, stlaní a telení. Bylo to pro něj náročné, ale nevzdal se a dokázal to.
Zemědělstvím se živit nechce, tak si vybral také krásný obor Truhlář, na který teď od září nastupuje.
Nejmladší je Markétka, která ukončila 7. třídu a říká, že bude jednou právník. Je šikovná v ženských ručních pracech, hraje na klávesy a maluje. V traktorech se zatím jen vozí, ale už se těší, jak je bude taky řídit a pomáhá mi při úklidu mlýna pro hosty.
A já mám na starosti to ostatní okolo. Přijímám objednávky na maso, plánuji porážky, které nám provádí ve službě na Biofarmě Sasov, rozděluji do balíčků a rozesílám zprávy zákazníkům o vyzvednutí. Dále se starám o ubytování ve mlýně, o veškerou zemědělskou evidenci, administrativu a Českému svazu chovatelů masného skotu zapisuji zvířata do plemenné knihy. A pak jsem po ruce každému, kdo potřebuje pomoc. Třeba při telení, přehánění nebo i při senážích, kdy sedím v traktoru a balím senážní balíky do fólie. Někdy mám pocit, že dělám od každého něco a dohromady nic :-D.
Jak trávíte volný čas, když se podaří chvíli vypnout?
Vyjet si všichni společně třeba na večeři nebo s manželem na koncert nebo do divadla. Když byly děti menší, tak jsme si před mlýnem společně zahráli vybíjenou nebo na schovku. A také jsme je brali na výlet, když jsme někomu převáželi plemenné býky. Teď už mají děti i jiné zájmy.
Jako skupina kamarádů si děláme večery s kytarou a písničkami. Každý doma něco připravíme pro chuť a pak se u některého z nás sejdeme. Nejraději to máme u nás, protože jako jediní hospodaříme a je to pro nás jednodušší časově :-).
Jak se daří skloubit péči o zvířata, pole a zároveň provoz ubytování? Čelíte někdy nečekaným výzvám, například když hosté dorazí uprostřed náročné práce?
Péči o zvířata mají na starosti nejvíc manžel a Verča. Pomáháme všichni – přehánění, vyhánění, odběry krví, zjišťování březosti, telení. Při sklizních jsme zapojeni komplet.
Když volá host, že dorazí za dvě hodiny, musíme se rychle přizpůsobit. Například loni – připravovala jsem ubytování pro příbuzné z Prahy, když ostatní přikrývali stoh slámy. Začal vítr, bouřka – tetě jsem předala povlečení a běžela přikrývat. Pomohl nám i bratránek, který přijel taky. Všichni jsme skončili mokří jak myši.
Mají návštěvníci možnost zapojit se do života na statku? Jak na to obvykle reagují?
Někteří hosté se chtějí svézt traktorem. Nejčastěji je to při senážích, kdy je zajímá sečení a lisování. Také při práci s řezačkou nebo kombajnem. To pak stojí frontu celá rodina, aby se postupně svezli a mají radost z pěkného zážitku.
Nedávno tu byla rodina, kdy pán i paní měli odvahu řídit traktor, vyzkoušeli si sečení na senáže a úplně zářili radostí :-D.
A pak jsou hosté, kteří mají zase raději zvířata. Projdou s námi pastvinu, stádo s malými telátky a pohladí koně nebo se s nimi projedou. Malé děti rády lezou do králíkárny, aby podrbaly králíčky nebo si na dvoře mazlí kočky.
Co všechno nabízíte k prodeji? A co si myslíte, že zákazníky na Vašich produktech nejvíc láká?
Vyzrálé hovězí maso v biokvalitě a brambory. Doma si vyrábím paštiky a sekanou pro nás. Radost nám dělají spokojení zákazníci, kteří se vrací.
Jak vnímáte propojení farmy s místní obcí? Ovlivňuje Vaši práci nějak to, že jste také místostarostkou?
Máme velice šikovnou paní starostku, a tak já jako neuvolněná místostarostka na obecní úřad docházím jen, když je potřeba s něčím pomoct.
Co je na životě zemědělce nejtěžší, a naopak co Vás na něm naplňuje?
Co je nejtěžší? Asi ta nejistota, jak se zvládne celý rok, tolik věcí nás může ovlivnit a nemile překvapit. Jaké bude počasí, sklizně, telení.
Jak říká manžel: Až budou peníze na účtě, tak pak si oddechneme... Ale nejdůležitější je zdraví. Když víme, že se na sebe můžeme spolehnout i v těch horších časech, které se nám taky nevyhýbají.
A naplňuje nás radost a vděk z dobře odvedené práce. Z počasí, které nám při jakékoliv sklizni přálo, z telátek, která se narodila bez problémů. Z milých zákazníků a hostů, kteří se rádi vrací a pochválí naši práci a zajímají se, jak se máme a jak to zvládáme a přejí nám jen to dobré.
Máte nějaké plány do budoucna? Třeba rozšíření statku, nové aktivity pro návštěvníky nebo jiná vylepšení?
Chceme postavit kravín, opravit mlýn, obnovit rybník, udělat ohradníky a krajinotvorné prvky. I pro hosty mám nápady – ale musí to ještě uzrát.
Co byste vzkázali lidem, kteří zvažují, že se jednou vydají cestou zemědělce? Jaké vlastnosti nebo přístup jsou klíčové pro úspěch v této práci?
Nejdůležitější je dělat práci s láskou, radostí a vděčností asi jako každou jinou. Jsou chvíle, kdy si říkáte, jestli to má všechno smysl, když počasí nepřeje a úroda bude špatná, telení je problémové a jste nevyspalí, když se stroje zastaví, na nové není a opravy jsou neskutečně drahé. Ale pak to vždycky přejde a jde se s nadějí dál, že to nějak zvládneme a bude zase dobře. Hlavně to nevzdat. A když se začíná od začátku, tak to jde všechno hrozně pomalu, takže hodně trpělivosti a ochoty se přizpůsobit.
A když se nás někdo zeptá, jak se máme, manžel rád odpovídá: „Máme se dobře. Jsme zdraví, máme se rádi, máme co dělat, máme co do huby – a nikdo nás nebije.“ Tak co víc si přát?
Paní Řezníčková nám prostřednictvím svého vyprávění otevřela dveře do světa, který není jen o traktorech, porážkách nebo senážích. Je to svět, kde se rodina semkne, když prší. Kde se i puberťák postaví k práci, protože je to potřeba. Kde se večer sejde parta lidí u kytary a práce, která nekončí, přesto přináší klid.
Její slova nepřikrášlují, neskrývají únavu ani nejistotu. Ale o to víc z nich cítíme pravdu – že když se něco dělá poctivě, srdcem a společně, má to smysl.